Tiše sedím v koutku s knížkou v ruce...Po tváři se mi Line pár slz...Chtěla jsem dočíst rozečtenou kapitolu, ale pokaždé, když jsem přejela očima pár vět, jako kdyby se někam vytratila má soustředivost.Tak jsem zaklapla knihu a tiše se schoulila do kouta.Ani jsem si nevšimla, že mi u nohou vrní kocour.Spokojeně na mě mžoural, svýma zelenýma očima s chlácholajícím pohledem.Nezbývalo mi nic jiného, než se alespoň trochu usmát.Vzala jsem do rukou pár pastelek, že něco veselého nakreslím.Nikdy nekreslím nic veselého.Nejsem moc optimistický člověk, natož veselý.Povětšinou se jen lidem snažím ukázat svou lepší stránku.Tu lidskou...Bez šedě zbarvených očí a pochmurně zařezaným pohledem do země.Občas slyším takovou zvonkohru.Je to zřídka, kdy.Ale po každé, když ji zaslechnu, tak vím, že je mi nějak povědomá.Pak to ustane...Nevím, co to je.Třeba na to časem přijdu...Ani nevím, proč je mi tak smutno.Přijdu si jako mezi dvěmi stěnami, co se k sobě přibližují stále víc a víc.Ten stísněný pocit je neovladatelný. :-) Není to nic neobvyklého, cítím se tak často.Ale dnes jsem o tom chtěla napsat.O tom, jak bývám často nesvá.Se strachem v očích a vyčkáváním na néco hezkého...Třeba to někdy přijde.Snad za hodinu, měsíc, nebo za pár minut.Ať je to, kde chce, pořád čekám.